Můj příběh

Ahoj, jmenuji se Kateřina Dědičová

Když se dnes podívám na sebe do zrcadla vidím ženu s neustálým brainstormingem v hlavě, osobu kreativní, multipotenciálku, maminku dvou kulihrášků, manželku i ženu dalších životních rolí, která je hrdým tvůrcem svého života na své cestě seberozvoje. Vidím ženu, které se podařilo ujít velký kus cesty, a která si zjednodušila organizací domova i mysli život natolik, že ji běžné činnosti zabírají minimální čas a může se tak naplno věnovat sobě a svoji rodině.

NAUČILA JSEM SE ŽÍT V SOULADU SE SVÝM DOMOVEM I SAMA SE SEBOU

Ještě před pár lety to ale takhle vůbec nebylo. Stala jsem se poprvé mámou a zažila jsem neskutečný propad svého sebevědomí. Všechno, na co jsem byla do té doby zvyklá, se rozložilo na maličké kousíčky. Chvíli předtím jsem měla všechno – fungující vztah, ukončené 2 vysoké školy, úspěch v práci, za sebou poměrně idylické dětství a stejně jako většina prvorodiček nádherné představy o tom, jak bude probíhat mé mateřství.

ZE SEBEVĚDOMÉ ŽENY SE RYCHLE STALA (NE)DOKONALÁ VYHOŘELÁ MATKA

A právě nerealistické představy a vysoké nároky sama na sebe mě postupně dostaly až na úplné dno a ke stavu, který odborníci popisují jako syndrom vyhoření v mateřství. Problémy s kojením u prvorozené i nejistota a absence intuice mě vedla cestou řešení každé hlouposti. K prvnímu dítěti přibylo druhé, ale mě být “jenom” mámou na RD, stále připadalo nedostačující.  Orientace na výkon a mužský princip mě tedy s druhým novorozencem dovedly až k náročnému neziskovému projektu v naší obci.

ZÁKLADNÍ ÚKONY NAJEDNOU BYLY PROBLÉM VE SVĚTĚ, KDE MI NIKDO NEROZUMÍ
Navenek jsem vypadala jako spokojená máma. Ale uvnitř se odehrávalo něco úplně odlišného. Trápily mě pocity méněcennosti, přišlo mi, že všechno dělám špatně, že mi nejdou ani základní úkony jako uklidit nebo se postarat o vlastní děti. Připadala jsem si jako křeček v kolečku – uklízela jsem, prala, vařila, starala se o děti, ale výsledek pořád nikde nebyl vidět. S mužem jsem si nerozuměla, připadalo mi, že mi nedává dostatečnou podporu, že mě už nemá rád. Děti byly jako cizí, týrala jsem se výčitkami, proč jim nerozumím, když jsou má krev a moc jsem je chtěla.

Makala jsem na svém projektu. Vysnila jsem si ho, jenže nefungoval podle mých představ. O aktivity nebyl až takový zájem, příprava přinášela mnohem více práce než se zpočátku zdálo. Cítila jsem také velký tlak a odpovědnost dostát původním závazkům. A čas pro sebe, kterého už jsem tak měla zoufale málo, jsem ještě investovala jinam na úkor sebe nebo dětí. A tak se ze mě pomalu ale jistě stávala příšerně unavená a věčně naštvaná máma.

Nespokojenost jsem cítila i mezi svými čtyřmi zdmi domova, který místo příjemného prostředí nově zařízeného bydlení, nabízel spíše neustálý nepořádek a pocit, že to všechno na mě tak nějak padá.  Pořád jsem se snažila to naše doma nějak vylepšovat, uklízela jsem jak divá, ale výsledek nikde.  Nedokázala jsem odpočívat a místo chvilky relaxace jsem radši po sté šla uklidit ten bordel, který se záhadně všude neustále objevoval.  Jak se říká dolů to jde vždy rychle, všechny tyhle faktory se spojily, najednou došly veškeré zbývající rezervy, přibyly hádky, zoufalé slzy a obrovská frustrace, že vše nezvládám a nemám ani minutu pro sebe.

AŽ JEDNOHO DNE JSEM ŘEKLA DOST A PŘESTALA BÝT OBĚTÍ OKOLNOSTÍ

Nějakou dobu trvalo, než jsem přestala hledat problémy kolem sebe a uvědomila si, že jsem mohla skončit ještě hůř – přijít o partnera, nemít zázemí, mít vážně nemocné děti nebo podobné katastrofy. Takhle už to dál nešlo, tak jsem se rozhodla odrazit od svého dna a přestala jsem čekat, až to za mě někdo vyřeší. Vydala jsem se na cestu poznání, jak si svůj život zjednodušit natolik, abych zase zářila a měla čas pro sebe.

Moje kroky logicky vedly hlavně k sebevzdělávání jako správný všestranný člověk (multipotencionál) hned v několika oblastech : sebereflexe, seberozvoj, rodinné vzorce, psychosomatika, minimalismus, zerowaste, decllutering, ženský cyklus;  ženství aj. Krok za krokem jsem více a více poznávala sama sebe a začala měnit svoje stereotypy. 

Najednou mi bylo jasné, co musím změnit, zaměřila jsem se hlavně na prostředí a jeho uspořádání, protože tahle poměrně zautomatizovaná činnost mi přinášela kromě jiného také obrovskou psychickou úlevu. Zjistila jsem, že třízení věcí a zbavování jako psychohygiena velice dobře funguje, navíc se dá dělat kdykoliv a dokonce i s malými dětmi.

Tato moje vybraná cesta začala už na začátku tohoto příběhu,  v době, kdy jsme se v roce 2014 nastěhovali do nového bydlení.  A stále pokračuje a myslím, že bude nekonečná, protože s každým dalším krůčkem se posouvám dál a dál a nacházím nové obzory, které ještě chci prozkoumat. A je teda pěkně klikatá, plná kopců a srázů, zasypaná kamením v podobě omylů a chyb. Stále se vyvíjí, ale musím říct, že teď už je hlavně velmi zábavná a naplňující, a tak přesně to má být. 

Mojí silnou stránkou je umět navzájem propojovat různé informace. Díky tomu se mi postupně vykrystalizoval  ucelený způsob, jak si jednoduše v jednotlivých krocích zjednodušit nejen péči o domácnost, ale také o tělo a mysl. Moje dlouhá cesta tápání a hledání řešení zabrala hodiny a hodiny vyhledávání informací na internetu, čtením knížek nebo navštěvováním seminářů.  O tom, jak si vybrat mezi moderními trendy i o tom, jak začít poslouchat sám sebe a svou intuici, se můžete dočíst na mém blogu. Moje zkušenosti a poznatky vám pomohou vyladit běžné denní činnosti tak, že konečně budete mít čas život prožívat podle vlastních představ. Cesta k souladu začíná.